Vývoj homeopatie

Činnost německého lékaře Samuela Christiana Hahnemanna (1755–1843) postupně vedla ke vzniku nového systému lékařské péče.
V roce 1796 publikoval svou první knihu na toto téma s názvem Nový princip pro zjišťování léčivých vlastností drog a některá zkoumání předchozích principů.

Konvenční medicínské kruhy se k Hahnemannovým teoriím ve velké míře stavěly s nedůvěrou, na což on reagoval pokračující ostrou kritikou zavedených lékařských postupů. Jeho vášnivé a sarkastické projevy během přednášek v Lipsku mu vynesly pověst „zuřícího hurikánu“.

Zároveň si znepřátelil tehdejší lékárníky, neboť prosazoval preskripci vždy pouze jednoho preparátu, což bylo v přímém rozporu s běžnou (a pro ně finančně velmi výhodnou) praxí předepisování nákladných směsí z více účinných látek.

V průběhu devatenáctého století zaznamenala homeopatie rychlé rozšíření po celém evropském kontinentu, ale i v Asii a na obou amerických kontinentech.

Ve Spojených státech amerických se o popularizaci homeopatické léčby a o zavádění nových konceptů a metod zasloužili zejména doktor Constantine Hering (1800–1880) a doktor James Tyler Kent (1849–1916).

V době Hahnemannova úmrtí v roce 1843 již homeopatie pevně zakořenila v mnoha částech světa, přestože mezi zastánci tradiční medicíny a příznivci homeopatie stále přetrvávala skepse a nevraživost.

V období mezi lety 1860 a 1890 homeopatie prosperovala – vznikla řada specializovaných nemocnic a vzdělávacích institucí a proběhlo testování mnoha dalších preparátů, což významně rozšířilo soubor homeopatických léčiv (materia medica).
Mezi Hahnemannovými následovníky často figurovali lékaři, kteří opustili konvenční medicínu poté, co sami na sobě vyzkoušeli účinnost homeopatické léčby, jako například britský lékař doktor Frederick Quin (1799–1878), jehož z cholery vyléčil preparát Camphora.

Quin nejprve v roce 1826 navštívil Hahnemanna v Německu a následně ve Velké Británii pokračoval v propagaci homeopatie; v roce 1849 založil v Londýně první homeopatickou nemocnici. Během epidemie cholery v roce 1854 vykazovala jeho nemocnice ve srovnání s běžnými zdravotnickými zařízeními o více než polovinu nižší úmrtnost. Nicméně tato informace nebyla celostátní lékařskou komorou zveřejněna s odůvodněním, že „tyto statistiky by legitimizovaly používání metod, které jsou v rozporu s ověřenými poznatky a pokrokem lékařské vědy.“
Tento fakt ilustruje, do jaké míry představitelé oficiální medicíny ovládali společenské instituce a bránili rozvoji alternativních směrů.